Osli - článek v časpise Já mám koně 29/2006
K chovu oslů jsem přišel náhodou. První oslí klisnu jménem Katka mi koupila manželka. Byla to „kobylka“ vysoká 105 cm a celá černá, bez jakýchkoliv jiných znaků. Dodnes nevím, o jaký druh osla rodově šlo. Povahově to bylo jedinečné zvíře. Přítulná, hravá a chytrá. Několik let jsme ji měli samotnou. Podle dokladů pocházela ze Zookoutku města Pardubic, pak přešla do Zoo Dvůr Králové a při ukončení chovu oslů v této zoo zahradě přešla do soukromého držení a odtud k nám a to jí bylo teprve 14 měsíců. Když jí byly tři roky, podařilo se nám k ní dokoupit oslího hřebce Honzu. Byl vysoký 118 cm, černý, ale s výraznými bílými znaky – bílá huba a břicho.
Marně jsem pátral po nějaké literatuře. Nenašel jsem nic, mimo ojedinělých článků v zájmových časopisech. Informace byly jen kusé, neúplné a mnohdy si protiřečící. Kolem oslů je i příliš ne právě pozitivních legend. Informace se mi dostávaly např. od cirkusáků a od pana Janečka z Kostelce nad Černými lesy, který provozoval s osly dětský hipodrom.
Z těchto informací se mi vytříbila určitá představa, že celá čeleď koňovitých asi se vyvinula někde v Asii, kde ještě dnes žije tzv. poloosel (nebo polokůň) kulan. Vizuálně podobný spíš oslu, ale již má délku březosti 11 měsíců jako kůň, kdežto oslí klisna rodí až po 365 dnech. Od oněch cirkusáků jsem slyšel legendu o tom, jak se koňovití rozdělili. Koně šli severní cestou a to prý i do Ameriky přes tehdy pevnou Beringovu úžinu, kde však z neznámých důvodů vyhynuli, takže současní američtí koně jsou jen potomky Španěly dovezených koní ve středověku. Čili současní koně jsou spíše Evropané. Osli měli jít jižní cestou a jsou spíše Afričané.
Protože všechno, co kolem nás existuje, je řízeno základním přírodním zákonem, zákonem rovnováhy, má každý živočišný druh i svého predátora. Na severu to byly především psovité šelmy a medvědi, kteří útočí na oběť skokem na šíji, mají koně uzpůsoben zrak tak, že vidí dozadu na svoji šíji až plecko a to tak, že oči mají posazeny na boku hlavy. Mají tedy jiné vidění než my lidé. A při pohledu dopředu mají určitý tzv. hluchý prostor.Proto při zdolávání překážky před sebou, těsně před ní ji nevidí má ji pouze v paměti v pozorování z dálky. U oslů však jako hlavní predátor jsou kočkovité velké šelmy. Ty útočí skokem na hřbet. Proto osli mají podstatně širší čelo a z boku usazené oči jim umožňují vidět až ke svému ocasu . Při pohledu dopředu pak mají delší onen hluchý prostor. Oba pak mají jako hlavní obrannou zbraň zadní nohy. Případy, kdy kůň nebo osel se před překážkou zarazí, nejsou pro jejich tvrdohlavost, ale neznalosti člověka, který je špatně na překážku navedl.
Pátral jsem po tom, co vedlo k označení osla jako symbol hlouposti. Jedna verze říká, že je to tím, že oslí klisna má v oslím společenství dominantní postavení. Takže hřebec poslouchá klisnu. I když ani toto neplatí absolutně. Proto analogicky označovali muže, který příliš podléhal své ženě, že je „hloupý jako osel“. Jiná verze, spíše pravděpodobnější, říká, že to zavinili hodnostáři různých církví při stanovování určitého mravního kodexu. Osel jim pro svou výraznou sexualitu byl symbolem nečistého chování. Obojí je hloupost, ale ne oslí, ale lidská.
Za celých více jak třicet let, co jsem tato zvířata choval, se mi nestalo, že by se některé z nich, jak se říká zaseklo nebo někoho bezdůvodně napadlo. Naopak to jsou zvířata přičinlivá a velmi chytrá, s ohromnou pamětí, bez jakékoliv zákeřnosti. Při dělení na různé rasy, bude v tom asi dost velký zmatek. V Čechách a na Moravě není v chovu oslů žádný řád. Jednotlivé druhy jsou mezi sebou příležitostně překřížené, i když právě u oslů je velmi silný pud zachování druhu. Silná xenofobie. Např. když jsme naší Katce (celá černá) přikoupily Honzu (černý s bílými znaky), i když ve stáji byli vedle sebe a to na dosah, trvalo dva roky než ho k sobě připustila, a prvé hříbě měla až po třech letech. Podle oněch cirkusáků jsou u nás osli žlutošedí se světlým břichem a s kratší srstí, které nazývali osly somálskými. Pak černí s bílými znaky – osli makedonští nebo balkánští (náš Honza pocházel z Bulharska). A tmavohnědí se světlým břichem a hubou a výrazným černým tzv. úhořím křížem – tito bez zvláštního pojmenování. Osli s pruhovanýma nohama nazývali jen jako zebroidy. V Evropě, ale ještě je jeden druh poměrně mohutných oslů vysokých 140 až 160 cm, žijících především ve Francii. Jejich čistá forma je údajně chována v Zoologické zahradě ve Stutgarttu. Přitom somálští osli mají srst kratší, taktéž i ti s úhořím křížem, ale makedonští mají po většinu roku srst dlouhou až 4 cm, kterou zjara shazují, takže v srpnu již mají krátkou (1cm) sametově černou srst, která se během roku prodlužuje a mění v hnědý nádech.
Pokud žijí osli ve skupině - ve stádu, nejsou s jejich reprodukcí žádné problémy, spíše naopak, že klisny mají každý rok hříbě. Do prvé říje po porodu jdou již 9. až 11. den. S problémy se setkávají chovatelé klisniček tzv. jedináčků. Oslice přijme rodinu chovatele jako své stádo, ve kterém uplatňuje své dominantní postavení. I když je v říji a je připuštěna, nezabřezne. Pokud přijme hřebce do svého stáda a zabřezne, musí se hlídat, aby narozenému hříbátku neublížila. Ona musí být pochválena a laskána. Hříbě se nesmí stát středem pozornosti. To by utrpěl její pocit dominantnosti a může hříbě až zabít.
Celkem jsem odchoval 13 oslích hříbat. První byla Pedra. A to jsem přišel ke zkušenosti, kterou výše popisuji. Katka – její matka, byla dlouho náš jedináček Byl jsem u jejího zrození – malé hříbátko, které už po hodině stálo na nožičkách, byl pro mě malý zázrak. Něco tak nádherného jsem dosud neviděl. Černá, sametová srst, uličnická očka… prostě zázrak. To jsem dal tomu malému tvorečku i najevo. To Katku urazilo a zuřivě se předníma nohama na hříbátko vrhla. Měl jsem co dělat, abych hříbátko zachránil. Musel jsem je oddělit a každé dvě až tři hodiny dávat hříbátko pít. Přitom jsem Katku musel zvlášť vyvázat. Praskla na to skoro celá moje dovolená. Hříbě po měsíci se naučilo pít z lahve trochu zředěné a oslazené kupované mléko. Do litru asi 10 kostek cukru. Po půl roce Pedra odešla k novému chovateli. Ale opět jako jedináček. Tento chovatel ji však neuměl ovládat. Nebylo to daleko, tak jsem tam zašel ukázat mu jak s Pedrou zacházet. Je třeba zvíře vést na oboustranné oprati, jít v úrovni jejího ocasu vzpřímeně. Komunikovat se zvířetem a výrazem hlasu dát zvířeti najevo svoji nadřazenost a okamžitě po správném zareagování hlasem vyjádřit pochvalu a svoji spokojenost. Tak se naučila přecházet železniční přejezdy a podobné překážky. Bohužel jako jedináček skutečně své první hříbě zabila. Dostala se k jinému chovateli a tam přivedla bez problémů celou řadu hříbat na svět.
Další hříbata již dostávala jména s prvním písmenem podle abecedy. Při určování jmen jsem dbal vždy na to, aby jméno bylo dobře vyslovitelné a mělo nejvýše dvě slabiky.
Dalším hříbětem byla Bona. Hříbátko k zulíbání. Temperamentní , hravá, neposedná. Neměl jsem tak velkou plochu na volný výběh. Tak již ve třech měsících jsem ji uvazoval vedle mámy. Byl s ní ale problém. Stále se točila a chtěla skotačit. Udělal jsem ji malý poprsní postroj, ale bez podpínky. Jen tak, aby se ukáznila do postraňků. Rychle to pochopila. A protože postraňky musely být i zapřaženy, ona hned odkoukala od mámy dynamiku tahu, vybíjela v tom svůj temperament. Bylo to velmi roztomilé s jakou vervou se opírala do postroje. Měl jsem z toho radost. Byla to jedna z mých velkých chyb. Hříbata mají ještě měkké kosti a nepřiměřeným zatížením dochází k jejich deformaci. Bona pak měla v dospělosti tzv. francouzské nohy tj. zadní nohy od kotníků dolů do X.
Pak byla Cilka. Ta odešla k Jičínu a odtud k České Lípě. Dál o ní nevím.
Pak byla Dana. Ta šla do Stříbra. Chovatel ji měl nějaký čas u svého otce v obci nedaleko Stříbra, kde s ní navážel z lesa dříví oplenovým vozíkem na velké kusy. Vozík byl bez brzd. Brzdila Dana upraveným poprsním postrojem, který měl vedle bočnic řemen obepínající její zadek. Při brždění si do toho řemenu prostě sedla. Stala se objektem obdivu přihlížejících lesáků, kdy jejich koně podobný úkon ze strachu odmítali.
Pak byli kluci Erah a Fuk. Ti odešli k cirkusu, který v té době sídlil v Hradci Králové. Víc o nich nevím.
K písmenu G se narodila klisnička Gábina. Ta po půlroce odešla do Roudnice nad Labem. Po ovdovění chovatele údajně přešla do Brné v Čechách, obec, která je nyní už součástí Ústí nad Labem. Kontakt na nového chovatele se mi však nepodařilo navázat, více o ní nevím.
Pak, aniž bych si všiml, že Bona, která zůstala v našem chovu, zabřezla, po práci v těžkém tahu zmetala. Další moje chyba. Proto jsem žádné hříbě od písmene „H“ nepojmenoval.
V ten čas čekala i Katka. Ona byla velmi žravá. To se jí stalo osudným. Všechna již narozená hříbata se rodila velmi lehce, bez problémů. Měl jsem dojem, že to tak je normální. Ale nebylo. I když jsem čekal její porod, který bez mé pomoci nepřežila. Bylo to hrozné. Nenechal jsem její tělo převézt do kafilerie a jako pokání jsem vykopal hluboký a široký hrob. Do hrobu ji na řetězu dopravil Honza. Dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Co na celé záležitosti bylo pozitivní, že nikdo ze sousedů proti jejímu pohřbení neprotestoval. Proto také písmeno „CH“ nemělo živého nositele.
Pak se narodil Ivan. Hřebeček, ale ohromný dobrák. Povahou úplně po Katce, která byla jeho babičkou. To ještě od pana Janečka jsem se dozvěděl něco o genetice. A to, že geny se nedědí po rodičích, ale po jejich předcích. Ivan zůstal u nás a zaučoval se na práci s Honzou. Tak aby se odlehčilo Boně, zatěžované každoročními porody. Pak se narodil Jagár. Ten po 6 měsících odešel kousek za Nymburk, ale více o něm nevím. To samé Karin, ten šel do Prahy, ale také se mi ztratil z evidence. Podobně i Lord. Teprve Máša, původně prodaná do Pískové Lhoty, odtud po letech přešla k Líbalům u Sadské a od nich do Přední Lhoty, kde je dodnes i se svojí mladší sestrou Dášou, která se však již nenarodila u nás, ale u Líbalů u Sadské v Třebestovcích.
Posledním mnou odchovaným hříbětem je Nor. Ten také zůstal doma. Šel do páru s Ivanem. Celý rok pil od mámy. Bonu jsem již chránil, aby nezabřezla. Moc se jí to nelíbilo. Ta jejich sexualita je opravdu silná. Proto, když přišli Líbalovi Třebestovic u Sadské, jsem jim ji prodal. A to za cenu hříběcí klisničky. I když v té době přeci jen hodnota dospělých oslů a především klisen, byla dvojnásobná. Vycítil jsem, že to jsou dobří lidé a že to chtějí především pro dorůstajícího syna. Ale ani pro mne to nebyl špatný obchod. Kdybych ji prodal jako půlroční hříbátko, tak bych dostal také tolik, ale to co mi za svůj život u mne dala – řadu hříbat, a to její pracovitost, to vlastně byl můj zisk. A na posledním místě ten dobrý pocit, že se bude mít dobře. To se i potvrdilo. Ten jejich syn se do ní úplně zbláznil. Proto jsem jim po čase půjčil Honzu na připuštění. To se povedlo. Stala se však tato příhoda. Byli zvyklí mazlit se s Bonou . Ale Honza byl hřebec. Ta jeho oslí sexualita ho rozohňovala při každém dotyku. Ani já jsem ho nemohl vždycky vodit přímo za ohlávku, ale na vodítku nebo na zkrácené oprati. Při dotyku jakéhokoliv těla, měl hned snahu třeba i mě si bradou zatlačit pod sebe. Byl však velmi poslušný. Stačilo jen zvednout ruku nebo v ní jen symbolicky držet malý proutek a hned se zklidnil. Do takových detailů jsem pana Líbala nepoučil. A protože byli zvyklí laskat se s Bonou, šel tak i k Honzovi. Ten však ucítil teplo jeho těla a když si pan Líbal dal jeho hlavu na rameno, Honza ho uchopil pysky za ucho. Pan Líbal se lekl, ucukl rychle hlavou, ale Honza nepovolil a utržené ucho mu zůstalo v pyscích. Pak se mezi koňáky tradovalo, že Líbalovi osel ukousl ucho. Ale on mu ucho neukousl. Bylo to takhle. Honza se v pohodě vrátil, Líbal od té doby nosí dlouhé vlasy. Boně se v Třebestovicích po roce narodila klisnička. Dali jí jméno Dáša. Její narození mi skoro již v noci telefonem rozechvěle sděloval mladý Líbal. Měl jsem dobrý pocit, že je Boně dobře. Mladý Líbal pak z Třebestovic odešel zřejmě i s Bonou a více o ní nevím.
Před tím než se všechno toto stalo, přišla i nabídka brněnské televize s možností natočit něco o chovu oslů. Přijeli a natočili asi 10 minutový záznam, který byl odvysílán na tehdejším druhém programu.
Dále přišel pan Kurka z Přední Lhoty s tím, že potřeboval půjčit pro filmaře naše osly. Dohodli jsme se a Ivan s Norem začali jezdit na secvičování do Přední Lhoty. Byl jsem tam několikrát s nimi. Byl tam i pan Líbal s Mášou a Dášou. Dokonce jsme s nimi udělali čtyřspřeží a jezdili po Přední Lhotě. Pak pan Kurka se svými pomocníky dali dohromady celý oslí tým, odvezli si je do místa natáčení na konečné secvičení. Byli tam asi měsíc. Šlo o americkou agenturu, která natáčela pohádku pod pracovním názvem „Oslí královna“. Šestispřeží oslů bylo zapřaženo do dostavníků, ve kterém sedělo 30 dětí. Celá scéna byla umístěna do starého lomu. Dostavník vyjížděl z krátkého tunelu po serpentýně, s výškovým rozdílem 10 m na dno lomu, kde se odehrála hlavní scéna. Délka serpentýny asi 200 m, šířka komunikace 3 m. Naši kluci byli rozděleni. Ivan byl v prvém páru, jako pracant inicioval na povel pohyb vpřed. Nor jako kliďas byl ve třetím páru na pravé straně u hrany komunikace a držel spřežení, aby se nezřítilo na dno lomu. Zvládli to dobře. I odměna byla přiměřená.
Jinak jsem z kluků udělal zemědělce. Naučili se orat na dlouhé oprati, plečkovat. V tom vynikl Nor. Když má vytýčenou „lajnu“ jde podle ní, po dvou třech obratech již sám zatáčí. Na signál „Nore brázda“ najde svůj řádek.
Nor byl ve svých 7 letech vykastrován. Je to tedy hřebeček Ivan a valášek Nor. Jsou na sebe velmi psychicky vázáni. Především Nor na Ivana. Honza si pobyl několik let jako důchodce, ale dožil se věku 36 let, než odešel na věčné pastviny. Neskonalou vděčností jsem zavázán těm dobrým z říše lidí, kteří byli u jeho odchodu, když jsem se nemohl sám na tom podílet, jen na dálku. Ještě něco bych chtěl sdělit. Za ta léta života se zvířaty a především s osly, jsem vycítil, že existuje něco těžce pojmenovatelného. Něco jako přenos určité energie. Někdy nazývané intuice nebo tušení. Nedá se to ovládat, ani zapnout nebo vypnout čili ani zpeněžit. A to je dobře. Ale existuje to. Zvířata, ale i lidi mezi nimi dlouho žijící, cítí, ale jen cítí, nikoliv rozumově, ale jen pocitem, nebezpečí nebo špatnost, ohrožení. Především zvířata jsou schopná vnímat a především převzít od svého chovatele i určitou fobii, třeba strachu před něčím nebo někým, ale i radost z něčeho. Třeba ze společenství dětí nebo pocitu konání něčeho dobrého.
Článek napsal náš člen Jiří Bajtler a byl otištěn v časpise Já mám koně 29/2006.